Přesně o půlnoci, mezi posledním prosincovým dnem a tím prvním lednovým, se pere Starý a Nový rok. To vyprávění známe: setkáváme se s ním poměrně často, ale jen na Skaličce věděly děti také zcela jistě, kde se onen tradiční celosvětový souboj odehrává. Přece na Klimáškově skale! Chodívaly tu rvačku poslouchat k potoku a slyšely, jak padají kameny. Jo, že nevíte, kde je Klimáškova skala? To je přece ta největší, chránící vstup do vesnice od západu; snad právě podle ní dostala Skalička kdysi dávno svoje pěkné jméno. A proč Klimáškova? To je už modernější označení podle starobylého statku naproti, kde před první světovou válkou (a pro děti té doby tedy od nepaměti) žil pan Klement Svánovský. Zajímá Vás, jak je to dál? Ale vždyť to přece víte. Ten tradiční souboj Starý rok vždycky prohraje a také pan Kliment už zemřel. A na Skaličce se pomalu vytrácí i místní označení, dialekt. I znalost souvislostí, která může být někdy dokonce stěžejní pro správné pochopení současnosti, či vytvoření potřebného osobního nadhledu na aktuální dění v obci i ve světě. V neposlední řadě pak je v našich dávných příbězích skryto mnoho poezie typické pro dobu bez nynějších komunikačních médií, a snad nás mohou také potěšit některé, na Skaličce ještě nedávno vyprávěné, pověsti. Třeba ty o strašidélkách Klubočce a Klepáčovi. Budu-li mít já sílu a Vy zájem, můžeme nějakou další krátkou historku tady najít (nebo přijďte na některou z přátelských besed pořádaných pravidelně nepravidelně ve mlýně; nebo i Vy znáte něco zajímavého z našeho okolí? NAPIŠTE NÁM, budeme rádi!).

Podle vzpomínek Boženky roz. Žandovské (1901–1972) napsal její syn Jirka Beneš
Skalička, leden 2015