Jó, Skalička. Vím o čem mluvím. Fakticky jsme s ní skončili odstěhováním v roce 2012, ale srdci neporučíš. Kus jej na Skaličce zůstalo. Dělej co dělej, už to tak bude napořád. Já jsem o ní poprvé uslyšel, tedy o Skaličce, v roce 1952 nebo 1953. Od pana řídícího učitele ve výslužbě Josefa Mouky, narozeného v roce 1885 v malém domečku u hřbitova v Malhostovicích. Do smrti byl hrdý na to, že ho na Učiteláku učil mistr Janáček. Skalička, jó partizánská obec. Mohla dopadnout ještě hůř. Ale Němci už na další vraždění neměli čas, říkával. A dodal - my jsme jako mladí chodili na Skaličku na hodové zábavy tančit. Starý pan mlynář mi půjčoval jako malému klukovi knížky. Pan řídící Mouka byl malý tak v roce 1892 až 1895. Do roku 1892 neuměl číst. Po roce 1895 už nebyl malý. (V těch letech byl zmíněný starý pán nejspíš 30-letý Karel Žandovský – pozn. zb.) Co to bylo za knížky jsem se bohužel nezeptal. Byl jsem mladý a zájmy jsem měl jistě jiné. Ze stejného důvodu jsem tenkrát Skaličku ani nenavštívil. Stalo se tak až v roce 1972. Dělali nám generálku domu. Pan Fic z Drásova nám půjčil svou chatu pod lesem mezi Drásovem a Všechovicemi a my jsme tam odvezli tchýni a syna Ivana, abychom je uchránili před hrůzami přestavby domu za plného provozu. Benzin stál 2,10 Kčs, do Drásova blízko, každou volnou chvilku jsme za nimi jezdili. A jak bylo našim zvykem, když už jsme vyjeli z Brna courali jsme po okolí. A docourali se samozřejmě i na Skaličku. Jak tam v roce 1972 bylo krásně! Když jsem se pochlubil v divadle, překvapili mě někteří kolegové tím, že na Skaličku přece jezdí na houby. Ty to nevíš, divili se. Nevěděl jsem. Zato jsem Skaličku několikrát prošel a v Chalópkách našel opuštěný domeček. No domeček, zbořeniště! Bez podlah, vnitřních oken i dveří a se spadenou střechou. Kromě myší v něm nebylo nic. Snad ani hřebíky ve zdi. Jak jsem zjistil, nebydlelo se tam už 13 roků. Zjistili jsme majitele, pana učitele Mičánka, rodáka z Nuzířova. A složitě, přes jeho bratra - pan učitel byl celé léto v Astracháni, kde učil děti z českého cirkusu - barabiznu za dvacet tisíc Kčs koupili. Krátce před vánocemi se stala těžko uvěřitelná věc. Pan učitel Mičánek se s námi spojil a vrátil nám, víc než po půl roce, osm tisíc Kčs. Skoro s omluvou pravil. Byl jsem na Skaličce tady je zpět osm tisíc, ta chalupa je v hrozném stavu. A začalo budování. Víte jak stavěl Brouk Pytlík? Zmateně a bez zkušeností. Ale s láskou. Tak jsme stavěli i my. Materiál nebyl. Dopravit jej na stavbu, když už jste jej za úplatek dostali, nebylo čím. Jezdil jsem v té době po celé republice s Moravankou. Přijel jsme do města, všichni šli na pivo, já do stavebnin. Sem tam někde něco bylo. Záchodovou mísu jsem přivezl z Mladé Boleslavy. Přijeli jsme ve tři hodiny ráno před Besední dům v Brně. Ospalý, utahaný, v jedné ruce kufr s kostýmem, druhá ruka volná. Ale zkuste vzít do jedné ruky záchodovou mísu. Nešlo to. Do obou také ne, máte kufr. Jediná možnost, nasadit na hlavu a riskovat, že zakopnete a mísu rozbijete. Kráčím hrdinně opuštěným městem k domovu a najednou se z výběrové restaurace, takový polobar za vrátnicí hotelu Slávie, vykutálí poslední opilci. Zastaví se, koukají na mne a jeden začne radit. Kemo, tam nepatří hlava, ale řiť. Ustál jsem to, ale mísa až z Boleslavy měla namále. Příhod se stavbou za totáče by bylo na dvě knihy, ale o to nejde, že? Dostavěli jsme. A v roce 1977 trávili na Skaličce první prázdniny. A pak všechny další. Také svátky církevní i státem uznávané a každé volno. Posledních 13 roků jsme na Skaličce bydleli trvale. Žena Jarka byla plnohodnotnou občankou s trvalým bydlištěm. Dojížděla do Brna do práce a všechen volný čas věnovala místní kultuře a místnímu babinci. Mně jako občanu metropole, zbyla jen místní hospoda. S dětmi jsme secvičili tři vánoční besídky, / ne v jednom roce, každý rok jinou / kde se recitovalo, hráli scénky, ale také hrálo na housle a kytary. Dobrovolné vstupné děti hned projedly a propily přímo na místě. A dospělí? Ti se při té příležitosti kolektivně prdli tamtéž. Krásné to časy! Nebo bály v ještě nezničeném sále. Kapela Hlad a žízeň. Disponovaná v 21 hodin tak, že si ani nevrzla a my všichni nadšeně tančící při magneťáku. Nebo divadla o hodech na hříšti. Lažanští ochotníci ochotně za řízek a pár piv sehráli Šest žen Jindřicha  VIII., Na tý louce zelený, Dívčí válku, a znovu Jindřicha VIII. Nebo punčové Předsilvestrovské večírky. To se chodilo s čínskou termoskou a v ní punč, 30. prosince celou noc po Skaličce. Dům od domu. Všude se nabídl punč. Na oplátku v domech nalili slivovici, vodku, rum, magistra, nebo šampus a přidali se k nám. Končili jsme za zpěvu a dobré nálady v mraze na Silvestra ve tři hodiny ráno, na otočce v Chalópkách. Kde ty loňské sněhy jsou. Těžce a dlouho, v potu tváře za pomoci Tondy Krapky, bez něj bychom to nikdy nedostavěli / postavený domeček je prodaný. Na Skaličku raděj nejedeme, bolí nás srdce, ale je to tak. Skončila další etapa našeho života. Bylo to krásné, ale udělat konec bylo nutné.

Jiří Jurka, Brno, jaro 2014