Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech na Jižní Moravě jako prvorozený syn Emila Skácela a jeho ženy Anny rozené Rané. Janek, jak se chlapci říkalo, přišel na svět v místní škole, kde učil jeho táta, nepochybně nevšední člověk; básník, malíř, vyučený mlynářský pomocník, ručně značně šikovný zejména při práci se dřevem. Tak alespoň o něm rádi hovořili lidé, kteří ho ještě osobně poznali. Skácelovi žili ve Vnorovech jen asi pět let. Přesto však Znorovy, jak se říká místním nářečím, zanechaly v budoucím básníkovi hluboké dojmy na celý život.

V roce 1927 se Skácelova rodina, tehdy již čtyřčlenná, přestěhovala do Poštorné a zde se poprvé setkala s  Andělou Žandovskou (1895 – 1986). Tato dcera mlynáře Karla Žandovského a jeho ženy Marie rozené Kalové se narodila 1. června 1895 (na Skaličce jako ostatně všichni její sourozenci). Ty mladší pomáhala vychovávat. Na odbornou školu v Brně začala chodit poměrně pozdě, teprve po první světové válce. Jejím prvním působištěm byla mateřská škola v Poštorné. Jako učitelka byla podřízená řediteli místní měšťanské školy Emilu Skácelovi. Na tu dobu vzpomínala později velmi ráda. Manželé Skácelovi, oba vzděláním učitelé, patřili stejně jako ona k vlastenecké části národa. Paní Skácelová se zajímala aktivně o činnost v Sokole, jehož heslo V zdravém těle zdravý duch chápali místní Češi v plném smyslu oněch slov a věnovali se tělesnému cvičení i kulturním aktivitám; hráli divadlo, pěstovali muziku, četli knihy. A vznikala nerozlučná přátelství. Ve středu pozornosti učitelů stála ovšem kvalitní výuka svěřených žáků; do mateřské školy v Poštorné chodili postupně oba Skácelovi chlapci; starší Janek i o dva roky mladší Petr. A oba, ještě o mnoho let později, na svoji první paní učitelku velmi pěkně vzpomínali. Setkávali se doslova po celý život; po nuceném odchodu ze zabraného pohraničí se všichni usadili nejprve v Brně. A Janek pak navštěvoval paní učitelku také v nejednoduchém normalizačním období po roce 1968, kdy, již v důchodě, žila trvale opět na Skaličce. V jejích životních osudech se plně odráží dvacáté století u nás na Moravě. Během druhé světové války učila v mateřské školce v Brně na Staré ulici a nikdy se už nezbavila strachu ze situací, kdy malé děti bez pochopení opakovaly náhodně zaslechnutá a zvláště během heydrichiády smrtelně nebezpečná slova. A také z bombardování. Složitá situace byla i v jejím rodném mlýně na Skaličce; ve chvílích svého volna tam obětavě pomáhala a tragické události z jara 1945, kdy přišli o život její tři sourozenci a sestřenice, ji zasáhly plnou silou. Po válce se věnovala s neutuchající energií jak obnově zemědělských prací na Skaličce, tak dětem. Ty opravdově milovala; sama byla celý život svobodná a bezdětná a snad právě proto chápala přísně svoje povinnosti ředitelky mateřské školky při ústavu mrzáčků, jak se tehdy říkalo, na Kociánce v Brně. I jako důchodkyně na Skaličce byla místními oslovována zdvořile Paní učitelka; děti ji měly velmi rády a v rodině se jí říkalo teta Anča. Do vysokého věku se podílela na všech kulturních akcích ve mlýně, ať již to byly drobné výstavy ovoce či hub, nebo pravidelné koncerty Moravského kvarteta, na nichž se mimo jiné často četly za autorovy přítomnosti Skácelovy tehdy téměř zakázané, či alespoň nepublikované básně či próza. S velkou radostí prožívala v roce 1983 vydání sbírky Uspávanky, básniček pro děti, svého oblíbeného Janka. Zemřela nečekaně 1. srpna 1986 ve věku 91 let. Zůstala po ní spousta publikací – byla vášnivou čtenářkou. Některé ve mlýně vystavované knihy jsou z jejího odkazu.

Skalička, podzim 2012

Ukázka textu z minivýstavy
VZPOMÍNKA NA JANKA SKÁCELA
Žandovský mlýn na Skaličce