Před sto lety, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Císař pán František Josef – nebo spíš velení jeho armády – si představovali rychlé vítězství středoevropské velmoci nad maličkým státem. Skutečný rozsah a charakter následných bojů, jejich trvání, počty mrtvých a hospodářské i politické důsledky byly však nedozírné; Franz Josef se míru nedožil a s ním ani osm miliónů válčících vojáků. Země české jako tehdejší součást rakousko-uherské říše se ocitly ve válečném stavu hned od počátku, takže také na Skaličce máme pamětní desku se jmény padlých z naší obce. Víte, kde je umístěna, kolik je na ní uvedeno jmen a která to jsou? Znáte třeba z vyprávění jména či příběhy jiných účastníků do té doby nepředstavitelně surového válečného dění (z Vaší rodiny, okolí, z literatury)? Někdy snadno zapomínáme, že také oni měli svůj podíl na současné podobě svobody v našem státě. A jen pár hodin letu od naší obce jsou i dnes válečné hrůzy každodenní realitou.

Jedním z pětasedmdesáti miliónů vojáků, kteří se aktivně zúčastnili 1. světové války, byl také Karel Beneš (1883–1958). Jeho životní osud je pro náš mlýn důležitý a tak jsme jej krátce zaznamenali:
Narodil se na jaře roku 1883 v Holešovicích; ulice Na Maninách tam ještě existuje, už dávno to však není jedna řada nízkých domků s výhledem na protilehlá pole. Vltava v tom místě tvoří oblouk a na konci zimy po ní plavaly pravidelně ledové kry. Speciální dětská hřiště se v té době ještě nestavěla; tělovýchovná jednota Sokol však již existovala a dokázala kluky a později mladé muže zaujmout dnes neuvěřitelně mnohostrannými aktivitami. Někdy v roce 1910 se na vedení České obce sokolské obrátila administrativa tehdejšího ruského cara s prosbou o pomoc při reorganizaci tělovýchovy na ruských středních školách. Karel Beneš (později můj táta), tehdy železniční dělník-údržbář a v Sokole už přísně kvalifikovaný cvičitel hned několika tělovýchovných odvětví (také třeba tance a společenského chování), nastoupil roku 1911 jako pedagog Technického učiliště ve Slavjansku (ano, v tom dnes těžce zkoušeném městě). Vyprávěl později o té době rád, jako o svém pobytu v Rusku; maloruština byla v jeho vzpomínkách dialektem z dost vzdálené oblasti (charkovská gubernie byla ruská) a případní Malorusové rozhodně nebyli ve vedení školy, města či v jeho blízkém okolí; slovo Ukrajina jsem od táty nikdy neslyšel. Na prázdniny v roce 1914 odjel pan profesor Karl Adolfovič - jak mu na škole říkali podle místního zvyku s doplněním jména otce – domů, za maminkou, tehdy už vdovou. A začala válka. Místo do své oblíbené školy musel na frontu. Patřil do 21. pěšího pluku v Čáslavi (v té době byla pro každého důležitá jeho tzv. domovská obec a tou byl pro tehdy již třicetiletého svobodného Karla Heřmanův Městec, kde byl jeho dědeček František Beneš celý život hodinářem). Na frontě prý na Rusy ani jednou nevystřelil, ale už při jednom z prvních bojových nasazení v Haliči u Rzeszowa byl těžce raněn: střela prolétla plicemi mezi žebry těsně vedle důležitých orgánů; ležel pak v lazaretu v Klosterneuburgu a nakonec v sokolském lazaretu v Praze. Ten poslední si velmi pochvaloval nejen odborně ale také pro lidský rozměr zacházení. Rozepsaný příběh mého táty lze dokončit celkem krátce – po válce už zůstal v Československu, potkal se se slečnou Boženkou Žandovskou, měli spolu dvě děti a v důchodu žili spokojeně až do své smrti na Skaličce.

Jiří Beneš s rodinou, červenec 2014

Skalička, budova obecního úřadu s pamětní deskou