8. května 2015 jsme se sešli v lese u pomniku partyzánů
Třetí čs. úderné roty generála Luži

Přinášíme zkrácený projev Jirky Beneše, synovce popravených sourozenců Žandovských ze Skaličky:


u pomníku

Osmý květen před sedmdesáti lety byl stejně hezkým jarním dnem s kvetoucí voňavou přírodou jako ten dnešní. Navíc cítila většina z nás, že konečně definitivně skončilo něco, co bylo od začátku velmi zlé a v poslední době čím dál horší; že teď už budeme moci každý den vycházet z domu bez obav, že je to naposledy. Slavnostní nálada odpovídala počtu vyvěšených, šest let nevídaných vlajek, městem chodily rozjásané průvody, manifestace stíhala manifestaci. Teprve postupně jsme začali sčítat své ztráty. Komunikační situace byla zoufalá – po použitelných tratích jezdily vlaky zcela náhodně a nebylo možno zjistit, kam vlastně jedou, ojedinělá nákladní auta byla na cestě z jednoho města do druhého ověšena cestujícími, cyklista se vystavoval nebezpečí, že mu kolo seberou Rusové. Komu se podařilo chytit rozhlasové vysílání, dověděl se novinky z Prahy nebo ze zahraničí; to, co nás zajímalo nejvíc, se šířilo od úst k ústům – v tom jsme měli z Protektorátu skvělou praxi. Dovídali jsme se, že ten nebo onen byl Němci popraven, jiný padl tam a tam jako partyzán, někdo se vrátil z koncentráku, někdo se už nevrátí, jiný je dosud nezvěstný. Kdosi si vzpomněl, že pět Skaličáků, kteří byli po přepadení mlýna 24. února surově odvlečeni esesáckým komandem, bylo 8. dubna v Brně zařazeno do transportu heftlinků odjíždějícího někam do rajchu; to vypadalo nadějně – když je do té doby nezabili v Brně, proč by je posílali popravit někam jinam. V té době se ovšem zděšený svět teprve dovídal o nacistických fabrikách na smrt a učil se znát jména koncentračních lágrů – Dachau, Bergen-Belsen, Buchenwald, Ravensbrück, Mauthausen, Osvěnčim, Majdanek, Březinka...
Přiznám se, že když jsem četl poprvé jméno Mauthausen, jala mě zvláštní hrůza; trvalo však ještě nějaký čas slábnoucích nadějí, než se tato předtucha potvrdila. To už začal narůstat seznam šestačtyřiceti jmen, která jsou vytesána na tomto památníku. Jejich nositelům a nositelkám patří naše hluboká úcta a vděčnost: neváhali riskovat život za něco, co dnes považujeme za samozřejmé, ale bez čeho by náš život ztratil cenu. A k jejich oběti je nutno přičíst ještě zásluhy a utrpení těch, kteří německou okupaci přežili, ale kteří si vytrpěli své: nejbližší těch padlých a popravených, spolupracovníci a pomocníci partyzánů z okolních vsí. Někteří z nich, možná ti nejlepší, se sice o vlásek vyhnuli nacistické persekuci, ale ve svobodné vlasti, kterou pomáhali osvobozovat, se dočkali persekuce komunistické. Stačí vzpomenout osud tvůrce tohoto památníku, akademického malíře Ladislava Kotase ze Skaličky, nebo jeho souseda Josefa Krapky, jedné z hlavních postav partyzánského zázemí, nebo partyzánského lékaře, doktora Petra Fruhwirta z Tišnova: ti všichni ztratili několik let života v komunistických kriminálech a navíc podrobně poznali výslechové metody, v nichž estébáčtí vyšetřovatelé nijak nezaostávali za svými gestapáckými vzory.
Najdou se ovšem lidé, kteří si docela upřímně myslí, že kdyby partyzáni ty Němce neprovokovali, mohlo všechno proběhnout hladce a beze všech těch ztrát. Myslím, že se hluboce mýlí: jednak historie žádné kdyby nepřipouští a jednak odvaha postavit se jakkoli nesmírné přesile na obranu lidských práv a lidské důstojnosti je základní vlastností svobodného člověka a zaslouží si obdiv a uznání. Stejně jako si je zaslouží způsob, jimž mladý skautský vůdce Milan Genserek dokázal splnit svůj skautský slib i své odbojové představy, které zrály v jeho hlavě za jeho prázdninových pobytů na Skaličce: vytvořil bojeschopnou partyzánskou jednotku, která o sobě dávala vědět v celém regionu a která nakonec uvedla do pohybu nepoměrně početnější a dokonale vyzbrojené nepřátelské síly.
To, že žijeme už sedmdesát let v zemi bez jediného bojového výstřelu a dnes také v hmotném blahobytu, jaké naše země ve své historii ještě nepoznaly, je také její zásluha. A poučení: svoboda je hodnota, která nikdy nebyla, není a nebude zadarmo; je o ni nutno ustavičně pečovat a v kritickém okamžiku za ni tak či onak platit. Těm, kteří za ni zaplatili životem, patří naše úcta a věčná paměť!

Skalička, květen 2015