8. května 2015 jsme se sešli v lese u pomniku partyzánů
Třetí čs. úderné roty generála Luži
Osmý květen před sedmdesáti lety byl stejně hezkým jarním dnem s kvetoucí
voňavou přírodou jako ten dnešní. Navíc cítila většina z nás, že konečně
definitivně skončilo něco, co bylo od začátku velmi zlé a v poslední době
čím dál horší; že teď už budeme moci každý den vycházet z domu bez obav,
že je to naposledy. Slavnostní nálada odpovídala počtu vyvěšených, šest
let nevídaných vlajek, městem chodily rozjásané průvody, manifestace stíhala
manifestaci. Teprve postupně jsme začali sčítat své ztráty. Komunikační
situace byla zoufalá – po použitelných tratích jezdily vlaky zcela náhodně
a nebylo možno zjistit, kam vlastně jedou, ojedinělá nákladní auta byla
na cestě z jednoho města do druhého ověšena cestujícími, cyklista se
vystavoval nebezpečí, že mu kolo seberou Rusové. Komu se podařilo
chytit rozhlasové vysílání, dověděl se novinky z Prahy nebo ze zahraničí;
to, co nás zajímalo nejvíc, se šířilo od úst k ústům – v tom jsme měli
z Protektorátu skvělou praxi. Dovídali jsme se, že ten nebo onen byl
Němci popraven, jiný padl tam a tam jako partyzán, někdo se vrátil
z koncentráku, někdo se už nevrátí, jiný je dosud nezvěstný.
Kdosi si vzpomněl, že pět Skaličáků, kteří byli po přepadení mlýna
24. února surově odvlečeni esesáckým komandem, bylo
8. dubna v Brně zařazeno do transportu heftlinků odjíždějícího
někam do rajchu; to vypadalo nadějně – když je do té doby nezabili
v Brně, proč by je posílali popravit někam jinam. V té době se
ovšem zděšený svět teprve dovídal o nacistických fabrikách na smrt
a učil se znát jména koncentračních lágrů – Dachau, Bergen-Belsen,
Buchenwald, Ravensbrück, Mauthausen, Osvěnčim, Majdanek, Březinka...
Přiznám se, že když jsem četl poprvé jméno Mauthausen, jala mě zvláštní
hrůza; trvalo však ještě nějaký čas slábnoucích nadějí, než se tato
předtucha potvrdila. To už začal narůstat seznam šestačtyřiceti jmen,
která jsou vytesána na tomto památníku. Jejich nositelům a nositelkám
patří naše hluboká úcta a vděčnost: neváhali riskovat život za něco,
co dnes považujeme za samozřejmé, ale bez čeho by náš život ztratil cenu.
A k jejich oběti je nutno přičíst ještě zásluhy a utrpení těch,
kteří
německou okupaci přežili, ale kteří si vytrpěli své: nejbližší těch padlých
a popravených, spolupracovníci a pomocníci partyzánů z okolních vsí.
Někteří z nich, možná ti nejlepší, se sice o vlásek vyhnuli
nacistické persekuci, ale ve svobodné vlasti, kterou pomáhali osvobozovat,
se dočkali persekuce komunistické. Stačí vzpomenout osud tvůrce tohoto
památníku, akademického malíře Ladislava Kotase ze Skaličky, nebo jeho
souseda Josefa Krapky, jedné z hlavních postav partyzánského zázemí,
nebo partyzánského lékaře, doktora Petra Fruhwirta z Tišnova: ti
všichni ztratili několik let života v komunistických kriminálech
a navíc podrobně poznali výslechové metody, v nichž estébáčtí
vyšetřovatelé nijak nezaostávali za svými gestapáckými vzory.
Najdou se ovšem lidé, kteří si docela upřímně myslí, že kdyby partyzáni
ty Němce neprovokovali, mohlo všechno proběhnout hladce a beze všech těch
ztrát. Myslím, že se hluboce mýlí: jednak historie žádné kdyby nepřipouští
a jednak odvaha postavit se jakkoli nesmírné přesile na obranu lidských
práv a lidské důstojnosti je základní vlastností svobodného člověka
a zaslouží si obdiv a uznání. Stejně jako si je zaslouží způsob,
jimž mladý skautský vůdce Milan Genserek dokázal splnit svůj skautský slib
i své odbojové představy, které zrály v jeho hlavě za jeho
prázdninových pobytů na Skaličce: vytvořil bojeschopnou partyzánskou
jednotku, která o sobě dávala vědět v celém regionu a která
nakonec uvedla do pohybu nepoměrně početnější a dokonale vyzbrojené
nepřátelské síly.
To, že žijeme už sedmdesát let v zemi bez jediného
bojového výstřelu a dnes také v hmotném blahobytu, jaké naše země
ve své historii ještě nepoznaly, je také její zásluha. A poučení:
svoboda je hodnota, která nikdy nebyla, není a nebude zadarmo;
je o ni nutno ustavičně pečovat a v kritickém okamžiku
za ni tak či onak platit. Těm, kteří za ni zaplatili životem, patří
naše úcta a věčná paměť!
Skalička, květen 2015