VZPOMÍNKA na Boženku Benešovou        

      Dne 11. 11. 1901 se manželům Žandovským ve skaličském mlýně narodila třetí ze čtyř dcer, které se dožily dospělosti, a byla krátce poté v újezdském kostele (Újezd u Černé Hory) pokřtěna jménem Božena. Tatínek Karel z rodu rozvětveného po řadě moravských mlýnů, představoval třetí generaci Žandovských usedlou na Skaličce; mlynařil tam celý život a řadu let spravoval obec jako starosta – když v jubilejním roce 1928 přijímal prezident Masaryk na nově otvíraném brněnském výstavišti nejzasloužilejší moravské starosty, byl mezi nimi se svými pětačtyřiceti lety služby druhým v pořadí. Maminka Marie byla – dík své pověstné autoritě a zkušenostem na Skaličce jeho protějškem a jediná z celé vesnice se těšila čestnému titulu paňmáma.
      Božena nastoupila po maturitě na střední vinařské a zahradnické škole v Lednici (a po krátkém působení ve Velkých Opatovicích) jako asistentka do výzkumného ústavu, jenž byl součástí velkého areálu rolnické a hlavně tabačářské školy v Komárně (odkud po převratu 1918 odešla valná část maďarské inteligence, kdežto slovenská prakticky neexistovala) a po nedlouhém čase se provdala (1927 na radnici v Tišnově) za pokladníka školy Karla Beneše z Prahy.
      Ze zaměstnání musela ovšem odejít, ale se svými dvěma dětmi (1928 Jiří, 1935 Olga) trávila většinu času v pěstěném jihozemském (nejteplejší bod ČSR) prostředí francouzského parku, do něhož byly zasazeny školní ústavy, a anglického se vzácnými dřevinami; sama měla k dispozici nevelký dvorek–zahrádku pro svoje vlastní aktivity. Přitom si – stejně jako její manžel – přála dostat se časem někam na Moravu, aby měla blíž do svého rodiště. Toto přání se jí vyplnilo v osudném roce 1938, a to dvojím způsobem: opustit dosavadní domov útěkem před Maďary byl ten nešťastný; štěstím naopak bylo, že manžel dostal místo v Kroměříži, patrně nejkrásnějším moravském městě pyšnícím se – jako světovou pozoruhodností – dvěma nádhernými parky a pozoruhodnou kulturní tradicí. V hezké novostavbě na okraji historického centra prožila pak rodina sedm válečných let v relativní pohodě (dají-li se tak nazvat rostoucí starosti o jídlo a jiné zboží pro dospívající děti – a ovšem ustavičné obavy z probíhající likvidace Sokolů – Karel Beneš byl takřka celoživotním funkcionářem).
      V roce 1952 odešel – devětasedmdesátiletý Karel – do důchodu a manželé Benešovi (děti studovaly a působily v Brně) přesídlili na Skaličku. Hospodářství ve  mlýně trpělo po mauthausenské popravě dvou synů pantáty Žandovského (1945) nedostatkem pracovních sil a stalo se ústředím nového JZD. Božena se do něho zapojila velmi intenzivně a její neobvyklé iniciativy (velkolíhně kuřat a káčat, produkce námelu) pomáhaly udržet nad vodou rozpočet družstva, nabourávaný nesmyslnými odvody (kopcovitá Skalička, která má všechna pole ve svazích a ve stržích Žernovnické hrástě, měla stejné předpisy jako obce v rovinách Oslavanské brázdy nebo Malé Hané).
      Tyto své činnosti, časem poněkud omezované péčí o churavějícího manžela, po jeho smrti v roce 1958 ještě neuvěřitelně rozvíjela a pokračovala v nich až do prvního osudového projevu své nemoci (byla nalezena na dvoře v bezvědomí); po nezbytné operaci se musela těžkých prací vzdát, ale pořád pokračovala v řízení hospodářství s nezdolným elánem a optimismem. Ten si podržela až do konce – dokázala jím okouzlit i návštěvy ve svém nemocničním pokoji. Zemřela doma na Skaličce 29. července 1972.

Sepsal Jirka Beneš, Boženčin syn, a doplnil
svými aktuálními fotografiemi zmíněných míst

Skalička, podzim 2018
                                                                                                                                                     

Fotky pořízené převážně v tomto století v místech zmiňovaných v textu

Naše SKALIČKA na úpatí Paní hory v údolí potoka Lubě


V této sekničce ve mlýně se Boženka narodila jako ostatně všichni její sourozenci; dnes je místnost zařízená zcela jinak, ale rozměr cca 2,5 x 6,5 m se nezměnil. Malá byla pokřtěna ve farním kostele Všech svatých v Újezdě u Černé Hory a v Újezdě také chodila pět let do obecné školy; její budova je už zbouraná a původní polní cesta přes kopec z větší části zaoraná. Když napadlo moc sněhu, jezdil pantáta pro skaličské děti se sáněmi taženými koníkem; jakmile se objevili pod školou, skončilo vyučování. Ani sedmikilometrová cesta ze Skaličky přes Stanoviska do Tišnova, kde pak Boženka navštěvovala měšťanku, není dnes už v celé délce průchozí; tudy však nechodila denně, protože pantáta pronajal svým dětem v Tišnově světničku k občasnému přespání.
 
     

Zámek LEDNICE s nádherným parkem a Minaret (kde přesně Boženka studovala nevíme, ale prý byla její třída jedna z prvních vedených výlučně v češtině a také jedna z prvních se studentkami-dívkami.)
     

Po maturitě a krátkém pobytu ve Velkých Opatovicích (o němž téměř nic nevíme) získala Boženka místo v Komárně. Je to krásné přístavní město na Dunaji. Jednou z jeho známých dominant je stavba vodárny nebo kostel sv. Ondřeje.
     

Bydleli jsme na okraji Komárna, v těsné blízkosti školy. Dnes je tato část součástí čtvrti Hadovce. Na fotkách pořízených před deseti lety je "náš" dvoreček, dveře do bytu, okno pokoje a spokojené kočičky
   
   

V roce 1938 jsme se stěhovali do KROMĚŘÍŽE; kostel sv. Jana a zámek
   

v pozadí je vidět dům, v němž jsme bydleli, dále náměstí, gympl a kousek Podzámky
   
   

Pieta z kostela sv. Mořice má připomenout, že v té době byla válka; tragické popravy mnoha nevinných lidí se nevyhnuly ani naší rodině na Skaličce



Počátkem padesátých let se moji rodiče přestěhovali na Skaličku. Palečné kolo mlýna, jehož mlynář Ladislav Žandovský, Boženčin starší bratr, byl 10. dubna 1945 popraven v Mauthausenu



Boženka se na Skaličce pustila hned do nejrůznějších aktivit; tahle prkna v mlénské seknici si ji ještě pamatují; postupně tam chovala kuřata a organizovala drobné výstavy i vzpomínkové koncerty na paměť svých popravených sourozenců. Po dvoře pobíhala drůbež a v jeho středu ještě nebyl trávník, ale poctivé hnojiště.
   

Rodiče už nebydleli ve mlýně, ale vedle v tzv. vile postavené ve třicátých letech minulého století. Obklopeni kvetoucí zahradou žili tak zdánlivě uprostřed zemského ráje, uvážíme-li však sychravý podzim, topení výlučně dřevem a nekvalitním uhlím získávaným v nedostatečném množství na příděl; a uvážíme-li, že ta budka v zahradě byl jejich jediný záchod, pochopíme tehdejší život v poněkud reálnějším světle. Upřímný obdiv a DÍK patří všem našim předkům, kteří v těch letech dokázali přes nesporně značné obtíže budovat s láskou náš domov.
   

Poslední odpočinek v Újezdě u Černé Hory, v místě s krásným rozhledem do našeho kraje


Boženčiny oblíbené květiny - jiřiny - nyní v péči jejího syna, autora textu a většiny fotek