VZPOMÍNKA
na ochotnická divadelní představení na Skaličce v letech 1935, 1937       

      Pamětníci nezadržitelně mizí, a tak jsem se pokusil sepsat svoje vzpomínky; jsem si vědom, že mohou být z mnoha důvodů značně nepřesné – něčeho jsem si už tehdy nevšiml, mnohé jsem zapomněl, leccos popletl. Jsou to však vzpomínky přímého účastníka, ba herce oněch divadelních představení a jsem tudíž přesvědčen, že mohou být i zajímavé, neboť historie se vždy nějak odráží – jakkoliv si to často ani neuvědomujeme, či dokonce vůbec nepřejeme – v naší současnosti i budoucnosti. POKUD SI PAMATUJI, tak by mohla začínat každá moje druhá věta; ano nabízím jen svoje vzpomínky, nikoliv vědeckou studii JAK JSME SI U NÁS NA SKALIČCE VE DRUHÉ POLOVINĚ TŘICÁTÝCH LET MINULÉHO STOLETÍ SKLÁDALI A HRÁLI PRO RADOST DIVADLO.
      Ty divadelní hry byly dvě: PRAŽÁCI NA VENKOVĚHOTEL ZÁZRAĆNÁ VODA. První se hrála koncem prázdnin 1935, ta druhá o dvě léta později. Hrálo se „na parku“, tedy v chaloupkách, jeviště z prken na kozách přiléhalo ke zdi Rubínkovy chalupy. O obecenstvo nebyla nouze – přišla celá Skalička i mnozí okolní. V realizačním týmu byli významní dva švagrové: Karel Beneš (tehdy můj dvaapadesátiletý táta), pokaždé jako jedna z hlavních postav, a veterinář MVDr. Mirek Pařízek jako režisér. K první hře složili písničky (to jest melodii i s textem) sami, k té druhé použili populární melodii Náš táta koupil kozu a nechali ji s vlastními texty probíhat celým kusem. Hudební doprovod obstarávala všechovická Šlezingrova kapela. Obsah obou veseloher byl zřejmě prostý (nadřazenost měšťáků na letním bytě prohrává se zděděnou moudrostí venkovanů v první a nesnáze z budování lázní nad vytrysklým, prý léčivým pramenem ve druhé), ale já jako sedmiletý kluk jsem tomu stejně nerozuměl, a tak mi to bylo fuk. V té druhé hře jsem si dokonce zahrál – ušili pro mne, moji sestřenici Jarmilu Pařízkovou a sousedku Mílu Hrnčířovou barevné kostýmy liftboyů a nechali nás roznášet zázračnou vodu mezi diváky. Hráli ovšem většinou Skaličáci – Fanda Kotasová, Marie Kolářová, Julek Hrnčíř..., z naší rodiny vedle našeho táty hlavně teta Zdena Pařízková a strýc Olda Žandovský. Jakousi hvězdou se stala mladičká, snad teprve třináctiletá Šárka Pisková (z rodiny tišnovských Drbalů) – brilantně stepovala a hrála si k tomu na klavírovou chromatickou harmoniku.
      Ochotnické divadlo provozované místními tvořilo v dřívějších dobách běžně rozšířenou, a přitom tvůrčí lidovou zábavu. Moje máma třeba ráda vzpomínala na představení ve Všechovicích; ve hře vystupoval poněkud přihlouplý knížepán. Ptá se svého lesníka: „To je smrkový les?“ a ten měl odpovědět „Borový, borový poníženě prosím.“ Jenže dotyčný se naučil říkat: „Barový, barový, ponížená prosím“ a na žádné ze zkoušek ho to nebylo možné odnaučit...
      Neznáte i Vy nějakou příhodu, postřeh, kterou Vám snad někdo z prostředí ochotnického divadla vyprávěl? Většina z nás se ještě spokojeně usmívá při vzpomínce na divadelní hry s obrovským úspěchem realizované již v tomto století na hříšti. „Lažanští ochotníci ochotně za řízek a pár piv sehráli Šest žen Jindřicha VIII., Na tý louce zelený, Dívčí válku“ popisuje brněnský herec a inspirátor onoho divadla, Jiří Jurka (uveřejněno na našem webu s datem 2012). Těšíme se, že i Vy připojíte nějaké historické líčení. Byla to hezká společenská aktivita u nás na Skaličce a bylo by škoda si ji občas nepřipomínat – a snad zase někdy i zopakovat? Kdoví!

Sepsal Jirka Beneš
vnuk pantáty Karla Žandovského
                                                                                                                                    podzim 2018