Na Milana Genserka vzpomínám rád.
Kdysi jsem o něm napsal, že když bylo potřeba, šel do všeho bez
zaváhání. Mně, klukovi o šest let mladšímu, se zdálo, že je všemocný.
O jedněch válečných prázdninách, myslím že v roce 1942, se
na Skaličce ukázalo, že babička Žandovská, která bývala na vesnici
skutečnou autoritou (jediná nosila titul panímáma) touží – možná už naposledy –
uvidět svou sestru žijící v Lípovci. Spojení vlakem bylo nepřijatelné – autobus
ze Skaličky k vlaku do Drásova (!) tehdy ještě nejezdil
a z Vyškova do Lípovce taky ne a najmout si nějaký taxík
odněkud vůbec za války nepřicházelo v úvahu. Za dřívějších dob,
kdy byl ve mlýně ještě poslední skaličský kůň, se do Lípovce jezdilo
vozem, ale teď...
Tetu napadlo oslovit sedláka z vedlejšího Nuzířova, který byl naším
příbuzným a hospodařil s koňmi. Odmítl – nemůže se v létě
na dva dny vzdálit z hospodářství. Tak ať nám ty koně půjčí!
Ale kdo s nimi pojede, no přece Milan! Kdo ví, jak každému sedláku záleží
na jeho koních, kteří představují energetický základ všeho jeho hospodaření,
asi těžko pochopí, jak se ten tetin příbuzný mohl odhodlat svěřit svůj
pár na dva dny městskému klukovi, který do té doby vídal koně jen
z chodníku (po Brně jezdilo tehdy ještě hodně koňských povozů);
ale Milan na něj musel nějak zapůsobit svou jistotou, která z něj vyzařovala.
Sedlák tedy udělil Milanovi podrobnou instruktáž (kůň je choulostivé zvíře
a musí mít svou péči) a slíbil zajistit pro cestu taky všechno ostatní.
V určený den se Milan vypravil do Nuzířova a vrátil se na kozlíku
povozu na gumových kolech, naloženého pící a stelivem na dva dny.
Koníčci ho poslouchali, jako by ho znali odjakživa; naložili jsme babičku,
rozesadili se s tetou a sestřenicí po slámě – a jelo se.
Jelo se křivolakými silničkami napříč Moravským krasem, v Kotvrdovicích
zajel Milan do rybníka, koníčci se napili, v Lípovci je ustájil
(babiččina sestra žila v bývalém zájezdním hostinci), otřel je,
nakrmil, vyhřebelcoval, ustlal jim – a teprve pak se připojil
k nám ostatním, kteří jsme si užívali pohostinnosti příbuzných.
Ráno si Milan přivstal a šel krmit – kůň na to potřebuje
dlouhou dobu. Cesta zpátky proběhla úplně stejně, naprosté pohodě; doma
ve mlýně nás Milan vyložil a jel vrátit povoz do Nuzířova.
Zpátky dorazil až po večeři – vypadal jakoby nic, prostě normál...
Začal jsem tím, že když bylo potřeba, šel Milan Genserek do všeho
bez zaváhání; ale musím dodat ne bez rozmyslu. A právě to snad z něho
udělalo autoritu, kterou respektovali nejen vypůjčení cizí koničci,
ale také skauti v jeho oddílu a později pak mladí mužové nasazení na práci
v rajchu, z nichž nakonec vznikla partyzánská Třetí čs. úderná
rota generála Luži.
Ze vzpomínek Jirky Beneše
Skalička, květen 2016