Počátky vodních mlýnů v českých zemích
Do západní Evropy se znalost vodního kola rozšířila z území bývalého římského impéria a existence vodních mlýnů je doložena nejpozději v 9. století. V Čechách se vodní mlýny plně prosazují až v průběhu století 12. Relativně pozdní rozšíření vodního kola však zřejmě nesouvisí s neznalostí tohoto technického zařízení, ale spíše se stavem hospodářství v zemi. Podobné novinky se totiž nevyplatilo zavádět v době, kdy byla k dispozici laciná lidská pracovní síla a zemědělství ještě nedosáhlo patřičné produkce. Teprve konsolidace českého státu na přelomu 11. a 12. století a s ní spojené změny v hospodářství, především přechod k vyvinutějšímu agrárnímu systému, nastolily podmínky, v nichž byl provoz vodních mlýnů rentabilní. Tedy bylo zaručeno, že budou pracovat ve velkém měřítku.
Za první písemně doložený vodní mlýn byl v Čechách dlouho považován mlýn stojící na Únětickém potoce západně od Prahy, který pražský kanovník Zbyhněv daroval ve 2. čtvrtině 12. století únětickému kostelu. Tento názor byl však nedávno revidován v souvislosti s přehodnocením stáří a věrohodnosti obsahu tzv. zakládací listiny prvního mužského kláštera v Čechách. Ve výčtu všech statků, lidí a důchodů darovaných břevnovskému klášteru knížetem Boleslavem II. jsou mimo jiné uvedeny dva již pracující mlýny pod Pražským hradem a také místo ke zřízení dalších mlýnů na vltavském břehu. V obou případech jsou navíc zmíněny i hráze, respektive jezy náležející k mlýnům a na dalším místě je připomínán také lom mlýnských kamenů, který se nacházel na pahorku zvaném Žernovnice poblíž kláštera.
První vodní mlýny tak v českém knížectví zřejmě pracovaly již několik let před založením kláštera v roce 993. Kníže by se nejspíš nezbavoval tak technologicky náročných zařízení, pokud by se jednalo o čerstvou novinku a pokud by současně nedržel ještě nějaká další. Také zmínky o lomu, sýpce a jezech naznačují, že využívání vodní energie k mletí obilí již v zemi mělo delší tradici, jestliže donátor ve svém obvěnění zároveň pamatoval i na zajištění dostatečného množství vody pro vodní kolo a další příslušenství nezbytné pro provoz mlýna.
Přesto s výjimkou citované knížecí donace písemné prameny až do 2. čtvrtiny 12. století o vodních mlýnech mlčí. Jediné listinné doklady mletí na území českého knížectví z tohoto období představuje několik zmínek o meloucích specialistech. Jednalo se o osoby pověřené v rámci služebné organizace mletím, zřejmě na ručních mlýncích, které kníže ze své čeledi daroval několika nově založeným církevním institucím. Konkrétně klášteru v Hradišti u Olomouce a kapitulám ve Staré Boleslavi a Litoměřicích. Vzhledem k tomu, že v zakládacích listinách nejsou těmto církevním institucím darovány žádné mlýny, lze předpokládat, že mletí ještě neprobíhalo ve vodním mlýně, ale za pomoci ručních mlýnků. Tomu by ostatně nasvědčoval i výraz „molentes“, jímž jsou darované osoby v pramenech obvykle označovány; různí autoři se shodují, že se zřejmě jednalo o služebníky meloucí na ručních mlýncích. U výrazu „molendinarii“ však již takovou jistotu nemáme, stejným termínem jsou později označováni mlynáři provozující vodní mlýny. O podobě dílen těchto služebníků se písemné prameny bohužel nezmiňují a ani archeologicky se je zatím nepodařilo přesvědčivě doložit.
Z výše uvedeného tedy vyvstává poněkud rozporuplný obraz zpracování obilovin v českém knížectví. Ve zmíněném období v zemi, zdá se, již pracovaly první vodní mlýny, které se ovšem ještě z větší části nacházely v držení knížete, a současně s nimi ještě stále masově užívané ruční mlýnky, které ovšem v případě významných církevních institucí obsluhovali darovaní knížecí služebníci. Dodejme, že vzhledem k neuspokojivému stavu pramenné základny se otázku zakládání vodních mlýnů v době před počátkem 12. století zřejmě ani v budoucnu nepodaří zcela uspokojivě vyřešit. Je však nesporné, že rotační žernové mlýnky nebyly zapomenuty ani v době, kdy z písemných pramenů postupně mizejí a předpokládá se všeobecné pronikání vodní energie do výrobní praxe. Mletí na ručních mlýncích je na venkově etnograficky doloženo ještě hluboko do novověku. Jak ve středověku tak v novověku byly využívány v místech příliš vzdálených od vodních či větrných mlýnů, na cestách, při válečných taženích a v obdobích, kdy mlýny z nějakého důvodu nemohly pracovat. Jako v době sucha, mrazu, povodní nebo jiných pohrom, které mlýny často postihovaly, což mohlo činit i více než dvě třetiny dní v roce.
Dvanácté století lze označit jako dobu počínajícího rozvoje využívání vodní energie v Čechách a konec tohoto století zároveň jako období budování prvních „soukromých“ mlýnů. Markantním dokladem je v druhé polovině 12. století vzrůstající počet svolení ke stavbě mlýna nebo darů již stojících objektů, první výskyt mlýnů v pertinenčních formulích (z oku 1130) a především rokem 1188 datovaná první koupě mlýna.
Pro toto období jsou charakteristické zejména dary místa na postavení mlýna, které je třeba chápat jako projev panovníkova vodního regálu, vztahujícího se nejen na rybolov a plavbu po řekách, ale také na využívání vodní síly pro pohon různých řemeslných provozů. Nad vodou a výnosy z ní i z různých hospodářských aktivit, které s ní byly spojeny, si totiž panovník nárokoval vrchní kontrolu. Na vodní regál tak byla vázána i stavba mlýnů, která byla podmíněna zvláštním dovolením, darováním nebo odváděním poplatků. Proto se v nejstarších listinách setkáváme vedle darů mlýna také s výslovným darováním příslušné části vodoteče, na níž mlýn pracoval nebo teprve měl být postaven, pokud ovšem již nebyla zahrnuta v území, které panovník obdarovávané instituci postoupil. Jiným projevem panovníkova regálu je svolení poskytované ke zřízení mlýnů - ve 12. století často vyjádřené výrazem „locum ad molendinum“, později již výrazy jako „molendinum ponendi“, „locari“ nebo „collocare“. Poprvé je tato výsada písemně doložena roku 1169 v případě pražských johanitů, kteří na vymezeném úseku Manětínského potoka a říčky Střely směli nejen zakládat mlýny, ale také lovit ryby.
Z výše uvedeného se zdá pravděpodobné, že ve 12. století již vodní mlýny v Čechách i na Moravě nebyly pouhou raritou, ale postupně se staly běžnou součástí výbavy zdejších církevních institucí. Nelze však vyloučit, že obraz využívání vodní energie v zemi je částečně zkreslen odlišným vztahem jednotlivých společenských vrstev k písemnému pořízení a stavem dochování listinného materiálu. Všeobecné rozšíření vodních mlýnů v českých zemích v průběhu 13. století jednoznačně dokládají jak přibývající dary již stojících objektů, tak také fakt, že mlýny jsou již pravidelně uváděny v pertinenčních formulích, které vypočítávají příslušenství darovaných statků. Nejedná se přitom pouze o protekční privilegia, jimiž bral papež pod ochranu zdejší církevní instituce a která nejspíše českou realitu neodrážejí; ale stále častěji také o listiny domácích vydavatelů, zejména královské, v nichž by pertinenční formule existenci mlýna indikovat mohla, zejména pokud je vztažena ke konkrétní lokalitě. Celá otázka by však vyžadovala zevrubnější diplomatický rozbor.
O rychle stoupajícím počtu vodních mlýnů svědčí i od roku 1244 poměrně časté zmínky o různých škodách působených mlýny, respektive jejich náhony. Výmluvným příkladem je pak v lokačních listině z roku 1256 uvedená podmínka, že mlýn nebude škodit mlýnům na okolních pozemcích. Podobnou frekvenci mají také spory o jezy či hráze na vodotečích (první k roku 1236, následující roku 1243) a rozmíšky mezi mlynáři a rybáři týkající se lovu ryb v okolí mlýna a na jeho hrázi. V některých případech se svářící strany dohodly na zřízení speciální propustě pro ryby, respektive lososy, táhnoucí proti toku řeky. Panovník a církevní instituce přestávají být během 13. století výlučnými vlastníky mlýnů. Na úroveň vrchnosti se dostávají lokátoři a pozdější rychtáři měst a obcí, pokud, jak bývalo obvyklé, dostali „svobodný mlýn“, s nímž mohli volně nakládat podle své vůle a nic z něj neplatili. Tato skutečnost bývá v lokačních listinách 2. poloviny 13. století obvykle uváděna slovy „molendinum liberum“. Do skupiny majitelů mlýna přibývají kromě zmíněných lokátorů také šlechtici, měšťané a objevují se již první nájemci mlýnů odvádějící z mlýnského provozu pravidelný plat. V držení šlechtice je mlýn poprvé doložen v letech 1232–1234, s větší frekvencí však až v 2. polovině 13. století, kdy se mlýn stává dokonce předmětem odkazů. Měšťané bývali vlastníky mlýna spíše výjimečně, vždy se přitom jednalo o  obyvatele významných měst (jmenovitě Brna, Litoměřic, Hradce Králové a Olomouce). Poprvé je mlýn v držení měšťana doložen roku 1246, emfyteuticky roku 1248, častěji pak až po polovině 13. století. Většina mlynářů však měla mlýn pouze v dědičném nájmu a jeho vlastníkovi odváděla stanovené dávky. Jejich výše se přitom odvíjela od množství vodních kol, jimž mlýn disponoval. První zprávy o počtu kol při jednotlivých mlýnech zároveň dokládají postupné zvětšování a zejména zvyšování výrobní kapacity mlýnů.
Jestliže 13. století je možno označit jako dobu všeobecného rozšíření vodních mlýnů, pak ve 14. století dochází k zahušťování této sítě a vodní kolo se stává natolik běžnou záležitostí, že není neobvyklé odkázat mlýn v závěti. Do dvacátých let 14. století ostatně klademe i zřejmě první zprávu o využití vodní energie v metalurgii železa, což koresponduje s předpokládaným teritoriálním šířením tohoto technického principu v Evropě. Dotčená listina zachycuje rozhodnutí arbitrů ve sporu premonstrátského kláštera v Hradišti u Olomouce s pány ze Šternberka o les, v němž se nacházely doly na železnou rudu a lom na mlecí kameny. Ve výroku smírčích soudců je přitom věnováno hodně pozornosti nespecifikovanému počtu hutí, respektive hamrů, které se ve sporném lese nalézaly. V originále „molendina, que vulgo hutte dicuntur, ad ferrifodinas pertinentia“.
Dodejme, že další doklad o využití vodního kola ke zpracování železa pochází až z roku 1350, kdy Karel IV. udělil tepelskému klášteru právo provozovat hamr v Hroznětíně v Krušných horách. Zmínky o „alternativním“ využití mlýnů ovšem nejsou příliš četné ani v předhusitských urbářích církevních a světských vrchností, všechny přitom spadají až na konec 14. a počátku 15. století. Z archeologických dokladů lze uvést výzkum zlatorudného mlýna u Písku a výsledky terénních průzkumů, které na mnoha místech, kde se podle písemných pramenů ve středověku těžilo zlato, naznačují existenci podobných mlýnů. Pro určení počátků těchto zařízení v českém království jsou však tyto nálezy vzhledem k velkému rozptylu v dataci jejich funkce stěží využitelné. Ve většině případů se totiž jedná o objevy jednotlivých mlecích kamenů a jejich zlomků v druhotném uložení. Postup užívaný při výrobě těchto kamenů byl rekonstruován na základě nedokončeného kotouče nalezeného poblíž bývalého lomu na mlýnské kameny situovaného v údolí Zvánovického potoka jihovýchodně od Prahy. V areálu datovaném do 13.–16. století archeologický výzkum zdokumentoval žulovou stěnu se stopami po lámání kamene, část skály se zřejmě nedokončeným kotoučem a celkem 45 polotovarů žulových kotoučů k rozemílání rudy, jejichž průměr se pohybuje mezi 80–125 cm, výška 35–65 cm a hmotnost činí přibližně 460–2100 kg.
S rozšiřujícím se využíváním vodních mlýnů v hospodářství a zejména s jejich postupným zaváděním v jiných výrobních oborech rychle rostl jejich počet a na řekách s vhodným spádem a především ve velkých městech si za krátko nejen konkurovaly poskytovanými službami, ale dokonce škodily tím, že si vzájemně „odebíraly vodu“. Stoupajícím počtem vodních mlýnů ovšem nebyli ohrožováni jen samotní mlynáři, ale také lidé žijící na březích řek. Jezy, které měly mlýnům zajistit co nejlepší průtok vody náhonem na kolo, totiž zvyšovaly vodní hladinu, přispívaly k rychlejšímu zanášení koryt a zvětšovaly zátopové oblasti kolem řek. Poškozeni se nepochybně cítili také rybáři, kterým bylo udělováno právo k řece podobně jako mlynářům. Jezy totiž bránily rybám táhnout vzhůru po řece, a rybáři tak přicházeli o úlovek.
Je pochopitelné, že za této situace provoz mlýnů spojený s užíváním jezů vyžadoval dodržování určitých pravidel, aby nedocházelo ke vzájemnému poškozování mlýnů ani k ohrožování obecného zájmu. Roku 1340 byl proto v pražských městech zřízen zvláštní dozorčí orgán: přísežní zemští mlynáři. Tato instituce byla založena z podnětu pozdějšího císaře a českého krále Karla IV. a byla pověřena kvalifikovaným dozorem nad mlýny a jezy v obci. Úkolem čtyř vybraných mlynářských mistrů bylo stanovit všem pražským mlýnům „jednu obecnou míru“, kterou pod hrozbou pokuty a zákazu mletí nesměly překročit na újmu jiného mlýna. Z původního dozoru nad pražskými mlýny a jezy, včetně šetření sporných případů se kompetence přísežných mlynářů postupně rozšířila ve smyslu územním i věcném. Koncem 16. století se tak už vztahovala i na mimopražské oblasti zahrnující větší část Čech a obsáhla agendu týkající se nejen bezprostředně mlýnů a jezů, ale i vodohospodářských otázek v širším smyslu. Vzhledem k vážnosti a autoritě, kterou si instituce postupem času získala, měly být navíc výroky přísežných mlynářů závazné pro všechny zúčastněné strany, ať šlo o poddané, šlechtice nebo samotného krále. Tyto pravomoce pak přísežní mlynáři podrželi až do svého zrušení na konci 18. století.
A závěr? Tento článek jej nepotřebuje. Vysoká kapacita současných činných mlýnů poháněných elektřinou výráběnou často s využitím vodní energie dokazuje, že úspěšně pokračuje vývoj, jehož počátky jsou v textu poodhaleny.

podle přednášky PhDr. Martiny Maříkové
na semínáři „Vodní mlýny III“ 14. 10. 2008 ve Vysokém Mýtě
a s jejím laskavým svolením